30. den: Co zbývá mi ještě

Ráno mě vzbudila balící Jana a mírná bolest břicha. Nevím, jestli za to mohla tequila, nebo víno. Jana brzy odjela vstříc dobrodružství v Měděném údolí a divokém severním Mexiku. Krátce po ní se na dobrodružství vydal i Jan. Ten zamířil za přáteli do Zacatecas. Já jsem dostal hromadu věcí na transport domů a volný pokoj k dispozici pro balení.
Ze všeho nejdřív jsem ale provedl checkin. Výběr míst byl opravdu ubohý, ale tentokrát systém aspoň fungoval. Moje španělština je po třech týdnech v Argentině, třech měsících se Španělkou, která stále míchala angličtinu, španělštinu a katalánštinu, a čtyřech týdnech v Mexiku natolik dobrá, že jsem schopen si tisk palubní vstupenky domluvit přímo v tomto jazyce. Co ovšem není tak dobré jsou vysoká čísla. Vyrazil jsem totiž koupit tequilu a číslo 188 bylo nad mé síly. Poznal jsem, že je to něco s 8 a stovkou, ale co? No nevadí, jak se později ukázalo, prodavač zvládal čísla v angličtině výborně. Takže jsem si vzal dvě tequily o celkovém objemu 1,7 litru, což se později ukázalo jako správný krok.
V půl jedný za mnou na pokoj přišla uklizečka, hrozně milá, a začala na mě chrlit španělské věty. To srazilo mé sebevědomí na bod mrazu. Po pětiminutové práci se slovníkem, jsem se dozvěděl, že chce vědět, jestli nemá přijít později. No děs, radši jet domu.
Na letiště jsem jel se šéfem. Systém odbavení v Guadalajaře je docela úsměvný. Chtěl jsem si obalit tašku fólií, jenže nějaký zaměstnanec letiště mě nahnal ke stolku, kde mi jiný dobrák vybalil. Nemají rentgen a tak to kontrolují ručně. Šaškárna, nenašel by nic. Pak mi teprve vyrobili z batůžku igelitový kokon. Když jsem jej hodil na váhu, projel mnou mráz. 23,0 kg….. snad váha C.d. Mexico naměří to samé. KLM má povolených 23 a jestli to vyjde, tak se nákup tequily ukázal jako naprosto dokonale odhadnutý.
Takže nasednout, proletět nad jezerem, které se v odpoledním slunci úžasně třpytilo a vrátit se do největšího města na světě a hlavního města smogu. Jenže ouha. Smog je pryč. Z letadla a hlavně z vláčku mezi terminálem 1 a 2 byl naprosto úchvatný výhled na Iztu a Popocatepetl. Absolutně nechápu, co se mohlo stát, kam se podělo původní ovzduší.
Navigace na tomto letišti je naprosto šílená. Velká část personálu neumí anglicky a terminál jedna je pekelně daleko. Jsem teď opravdu rád, že nejedu sám a mám někoho, kdo mi pomůže s tím mým dinosauřím vejcem. Po dvou hodinách se i šéf dočkal manželky a mohl tak také zahájit svoji dovolenou. Já jsem se naopak odbavil a tu svojí prakticky ukončil.
Let do Amsterdamu proběhl v pohodě. Město v mexiku večer opravdu úžasně zářilo. Škoda jen, že paní u okýnka byla přesvědčena, že to s jejím minikompaktíkem dokáže zachytit. Po pár nezdarech přešla na metodu „zakrytí celého okna polštářem“, což mě velmi nepotěšilo. Naštěstí bylo trochu vidět i z jiných okýnek. Když si člověk vezme jakou rychlostí a jak dlouho letí a že pod sebou pořád vidí světla města… No prostě monstrum.
Poslední veselá příhoda se přihodila až v Praze. Vyzvedl jsem si zavazadla a v bláhové naději, že konečbě uvidím Lenku jsem vyrazil směrem ven. Jenže kde se vzala, tu se vzala blondýnka v uniforně a odkud prý jedu. Z Mexika. A co vezete, dejte mi vaše zavazadla...
Takže co se nesmí vozit - úlomky mrtvých korálů a víc jak dva litry alkoholu. Nejhorší na tom je, že mi vybalili celou tašku, včetně pečlivě zabaleného úlomku mrtvého korálu z pláže (byl vyvržen bouří). Dále se smí přivézt jen jeden litr alkoholického nápoje s obsahem lihu nad 22 %. Debilita! A výsledek kontroly? Příště si mám dát pozor.... Nechápu o co jí šlo, příště budu tvrdit, že jedu z Amsterdamu....