24. a 25. den: Návrat domů

V sobotu odpoledne jsme kocoura i přes jeho odpor posadili do letadla do Guadalajary a naše osiřelá trojice se vydala na cestu do Ciudad de Mexico. Město se od naší minulé návštěvy výrazně změnilo. Přibylo tu lidí i aut, všechno totálně ucpané, na každé druhé ulici nějaký trh, chodci se motali všude mezi autama, totální chaos. Cesta z letiště do hotelu trvala hodinu, což mluví za vše. Po ubytování a nakrmení jsme vyrazili hledat knihkupectví, protože Lence chyběl 5. a 6. díl Harryho Pottera do sbírky. Asi po dvou hodinách chůze, asi deseti prolezlých antikvariátech a dotazech v pěti normálních knihkupectvích se akce podařila :-)
Předposlední den v Mexiku jsem nemohli vynechat ani skvělou pistáciovou zmrzlinu od Santa Clary plnou oříšků a pečivo. Sortiment pekařských výrobků se za dobu naší nepřítomnosti rozrostl o chleba mrtvých (nadýchané pečivo s ovocnou příchutí, bochníček zdobený čímsi připomínajícím zkřížené hnáty) a o čokoládové lebky, něco jako naše čokoládová velikonoční vajíčka a vánoční sněhuláci. A zatímco Adam a Lenka baštili, Láďa se snažil snížit hmotnost svého zavazadla z 24 kg na povolených 23. Odnesla to hamaka a slivovice.
V neděli jsme se vydali na zócalo. Byla to výprava téměř dobrodružná, protože celé náměstí bylo přecpané davy lidí, kteří pod ohromným stromem života (ve tvaru kostlivce) obdivovali spousty kostlivců. V jednom stanu měli kostlivci lunapark, včetně kolotoče, houpaček, střelnice a zmrzlinového stánku, v dalším stanu místní dopravní společnost představovala metro plné kostlivců, opodál stál autobus nacpaný mrtvolkami. V dalším stanu se nacházely mrtvolky výzmanných mexických žen a kousek dál kostlivci v hasičském obsluhovaly starodávné hasičské stříkačky. A to jsme se k většině stanů ani přes davy lidí nedostali, což nás naštvalo tak, že jsme si museli dát další porci zmrzliny. A oběd.
Následovala přeprava na letiště, odbavení a podobné nezbytné zlo. Kontroly jsou tu nějaké přísnější, v mém batohu se jim nezdál chumel drátů (nabíječky a kabely od foťáku), pan L byl opět podezřelý snahou propašovat indulonu. A kvůli jekési "kontrole" jsme nabrali třičtvrtě hodiny zpoždění ještě před odletem. Zato jsme starovali až za tmy a mohli si pořádně prohlédnout, jak je Mexico City ohromné, svítilo od obzoru k obzoru.
Desetihodinový let utekl jako voda, možná proto, že nám rezervovací systém nějakým nedopatřením přidělil místa ve třídě Tourist Comfort, kde je spousta místa na nohy. No stěžovat si nebudeme. Aspoň jsme si mohli pořádně protáhnout nohy před sprintem v Amsterdamu na navazující let. Původně jsme na přestup měli mít hodinu a půl, ovšem čtvrt hodiny zpoždění jsme se nezbavili. Na pasové kontrole byl samozřejmě nával, jak jinak, když člověk spěchá. A za pasovou kontrolou hned kontrola bezpečnostní. A hádejte, kdo byl zas podezřelý a musel vyndat celý obsah baťohu. Jistě, pan L. Paní trochu valila oči, když z batohu sypala deset balení baterek, dvě vábničky na jaguára, ohromnou hamaku, nějaké nabíječky, karty, tužky, toaletní papír, čelenky s pavoukem a asi tunu dalších věcí. Lenka s Adamem zas valili oči na hodinky, když to pan L. skládal zpět do batohu. K bráně jsme nakonec dorazili poměrně brzy, v letadle zatím seděla jenom půlka pasažérů a nám ani rozhlasem nevyhrožovali, že se máme dostavit, nebo že nám vyloží zavazadla.
Let do Prahy byl výjimečně pěkný - zrovna zapadalo slunce, takže jsme prolétali zářivě oranžovými mraky, paráda. A doma je doma :-)